Kapucínská hrobka
Kapucínská hrobka v těsném sousedství kostela Nalezení sv. Kříže v Brně vznikla v polovině 18. století, tedy zhruba půldruhého století po příchodu Kapucínů do Brna. Autorem projektu kostela a kláštera kapucínů ze 17.stol. byl stavitel Ondřej Erna. Výstavbu barokní krypty provedl další brněnský stavitel M. Grimm, který na Kapucínském náměstí (dříve Uhelném trhu) dokonce bydlel.
Do kapucínské hrobky byli od 2.pol. 18.stol. pochovávaní jak členové mnišského řádu, tak jejich donátoři (mecenáši), i některé význačné osobnosti města Brna. Přestože geologické podloží krypty a důmyslný systém větracích průduchů umožňoval dokonalou mumifikaci těl (mumie dospělých osob váží kolem 10 kg), z asi 151 ostatků kapucínů se jich do dnešní doby dochovalo pouze 24.
Kromě kapucínů, kteří byli ukládáni na holou zem s pažemi přes svou hruď a s hlavou podloženou jednou či dvěmi cihlami a růžencem v rukou, je v kapucínské hrobce k vidění několik rakví, v nichž jsou uložena těla významných lidí tehdejší doby, například velitele pandurů plukovníka barona Trencka (přítele Marie Terezie), rodiny Grimmů, městského radního Jakuba Kuneše z Rosenthalu, velitele Špilberku hraběte Jana Viléma Zinsedorf a dalších. V kryptě je i rakev s ostatky sv. Klemenciány, šlechtičny, která položila život za křesťanskou víru při pronásledování křesťanů v Římě.
Jistou zvláštností bylo pohřbívání členů řádu kapucínů: nejdříve byli uloženi do rakve s vysouvacím dnem, pak se rakev přenesla na místo, kde měl mnich navěky ležet, a na něm se odsunulo dno; rakev se pak použila znovu při dalším pohřbu.
V podzemí kláštera se pochovávalo až do zákazu vydaného císařem Josefem II. v roce 1784.
Ve hrobce je na jedné stěně tento nápis:
„Čím jste Vy, byli jsme i my, čím jsme my, budete i Vy.“
Vhodná geologická skladba půdy v podnoží kostela a neobyčejně důmyslný systém vzduchových průduchů umožnily mumifikovat přirozenou cestou těla nebožtíků, která od postavení kostela s klášterem byla v těchto podzemních prostorách uchovávána. Po způsobu ostatních klášterů pohřbívali i kapucíni své mrtvé do krypt, většinou vybudovaných přímo pod hlavním oltářem. Zemřelí příslušníci řádu a také jeho světští příznivci zde nacházeli místo svého posledního odpočinku. U brněnských kapucínů se staly mrtvoly díky svému prostředí mumiemi, které se většinou zachovaly dodnes. Pozvolné vysoušení lidského masa dalo možnost zachovat původní fyziognomii zemřelého, znaky jeho tělesné konstituce a mnohdy i původní oděv. Pochovaní v hrobce představují všechny tehdejší společenské vrstvy od postavení kláštera, až do roku 1787, kdy vešlo v platnost nařízení císaře Josefa II. o zákazu pohřbívání uvnitř měst . Tehdy byla hrobka uzavřena a většina větracích otvorů byla zazděna.
František baron Trenck
Ve společnosti mrtvých mnichů, položených jen tak na holé zemi, sní svůj věčný sen muž, který sem tak trochu nepatří. Jeho bytelná rakev nese rodové heslo: „Per Procellas ad Portum“ (Bouřemi k přístavu) a on opravdu měl život bouřlivější než naprostá většina lidí. Jeho domovem bylo bitevní pole, jeho nejlepším přítelem věčně krvavá šavle a jeho nejvěrnější milenkou smrt. Panicky se ho báli jeho nepřátelé i spolubojovníci. Byl to opravdový drsňák disponující obrovskou fyzickou silou, statnou postavou, ale i inteligencí. Neměl strach z vlastního konce a cizí životy pro něj neměly velkou cenu. To z něj dělalo skutečného démona v boji a nezkrotnou legendu v dobách míru.
Z velké části snad za tento jeho přístup k životu mohla porodní bába, která ho 1. ledna 1711 v italském Reggiu přivedla na svět. Zdálo se jí totiž, že malý synek Anny Marie rozené Kettlerové z Hargrätten, snad příbuzné velmistra řádu německých rytířů Gottharda Kettlera, modrá a umírá. Rozhodla se proto zachránit sotva zrozený život překvapivým zákrokem z říše pověr – ponořila novorozeně do vína. Tím prý malého barona Trencka nejen že zcela vzpamatovala, ale způsobila tak, že se mu smrt dlouho vyhýbala i v jeho dalším, velmi dobrodružném životě.
To se dalo vypozorovat už v jeho dětství, kdy jako zázrakem přežil mnoho vážných nehod. Mimo jiné ho jen o kousek minula kulka z otcovy pistole s kterou si neopatrně hrál, s těžkými popáleninami ustál pád do ohně i podchlazení, když se pod ním prolomil led. Jako jediný vyvázl živý z nehody, při níž se kočár po splašení koní zřítil do hluboké propasti a vyhnula se mu i epidemie neštovic, vylidňující celý kraj.
Zdá se, že i sám František Trenck časem uvěřil své „nesmrtelnosti“ a podle toho žil. Jako mladík získal vzdělání u jezuitů v uherské Šoproni, poté studoval ve Vídni. Již jako sedmnáctiletý dosáhl důstojnické hodnosti a vstoupil do Pálffyho 8. pěšího pluku. Dlouho v něm však nevydržel. Poprvé, ale zdaleka ne naposledy je pro nekázeň a nezvladatelné chování v roce 1731 nucen od vojska odejít.
Mladý baron byl velmi přitažlivý pro ženy. Nejen že z něj vyzařoval italský temperament, přitahoval něžné pohlaví i svou statnou postavou a hezkým obličejem, doplněným černými vlasy a hustým obočím. Při úsměvu však prý jeho tvář získávala zvláštní „ďábelský výraz“. Trenck rozhodně nebyl primitivním omezencem. Vynikal naopak chytrostí, měl slušné vzdělání, hudební nadání a platil za výborného společníka i tanečníka. Ovládal velmi dobře několik jazyků, byl znalcem anglické literatury. Oblíbenost u žen a samozřejmě i jeho náklonnost k ženám mu v životě několikrát způsobila problémy, jindy jí zase vděčil za mnohé výhody. Svou přízeň jim však často dával najevo poněkud barbarským způsobem. Už jako třináctiletý prý znásilnil několik šestnáctiletých a dvacetiletých dívek. Baron byl samozřejmě i velký požitkář. Věnoval se naplno nejen ženám, ale i pití vína a karbanu. Bylo mu právě dvacet let, když mu jednou u karet došly peníze a on o ně požádal otcova komorníka. Ten je však mladému pánovi odmítl vydat a zpečetil si tím svůj osud. Rozzuřený Trenck mu totiž vzápětí ke zděšení všech přihlížejících jedinou ranou na místě rozpůlil hlavu šavlí, potom si sedl zpátky ke stolu a klidně pokračoval ve hře. Někdy tou dobou se mladý baron na přání svého otce, který si přeje, aby se syn usadil, žení s dcerou barona Tilliera Josefínou. To však nebyl šťastný krok. Společný život s divokým Trenckem je pro Josefínu jedním velkým utrpením. Brzy umírá, stejně tak jako čtyři děti, které svému muži porodila. Znovu zcela svobodný baron se vzápětí s nadšením vrhá na svou vojenskou kariéru, povzbuzen právě začínající válkou s Tureckem (1737).
František Trenck byl zdá se pro válku přímo předurčen. Vždyť na bitevním poli stál poprvé již v roce 1717, jako šestiletý, když ho jeho otec Jan Jindřich – pruský šlechtic bojující na rakouské straně, vzal sebou na zkušenou při dobývání Bělehradu. V mládí ho zřejmě výrazně ovlivnila i blízkost neklidné uhersko – turecké linie, střežené tenkrát svéráznými hraničáři, zvanými panduři. Tito drsní muži se snažili ochránit zemi před častými vpády Turků a kraj baronova dospívání byl tak dějištěm četných bojůvek a konfliktů.
Již jako důstojník Trenck zřejmě inspirován divokými hraničáři mnoho let usiluje o vytvoření vojenské jednotky pandurů. Touží po vlastním sboru složeném ze schopných a hlavně všeho schopných dobrovolníků, sebraných mezi zločinci a dobrodruhy. S tímto nápadem je však svými představenými vytrvale odmítán a cesta za vlastním pandurským oddílem je tak nečekaně dlouhá. Než Trenck svého cíle nakonec dosáhne, bojuje v mnoha bitvách, v Ruské i Rakousko-Uherské armádě, pobije mnoho nepřátel, prožije několik milostných aférek, je několikrát vězněn a několikrát odsouzen k trestu smrti. Vrhá se s úsměvem do nejnebezpečnějších bojových akcí, shromažďuje kolem sebe zručné zabijáky bez svědomí a získává si uznání svých velitelů. Zároveň ale roste u ostatních důstojníků závist a nenávist k tomuto výjimečnému válečníkovi. Jen málokdo se mu však odvažuje postavit přímo a kdo to přeci jen udělá, je brzy po smrti. Zavilým nepřátelům tak nezbývá než proti Trenckovi začít bojovat intrikami a pomluvami vyřčenými za jeho zády.
Když se skupinou tří set mužů vtrhl baron v roce 1738 do Ruska, aby se přidal k maršálu Münnichovi a pomohl mu proti Turkům, získal sice po mnoha úspěšných akcích maršálovo uznání, slávu, ale i nenávist zbytku důstojnického sboru. Má konflikty s nadřízenými a kdosi na něj žaluje, že se vydává za příbuzného ruské carevny, kterým možná opravdu i je. Obviňují ho z nezvykle velkých ztrát vojáků padlých pod jeho velením, vyčítají mu množství zabitých koní. Baron Trenck je odsouzen k těžkému žaláři, je přikován v temné podzemní kobce, ale zřejmě na čísi přímluvu brzo propuštěn a vrácen k vojsku. Dalším soudem, před kterým se kapitán Trenck zpovídá z fyzického napadení jakéhosi plukovníka, je již odsouzen k trestu smrti. Na tento rozsudek však baron pohotově zareaguje překvapivým návrhem. Žádá, aby mu byla udělena milost, pokud z příští vojenské akce přinese tři hlavy Turků. Trenckův ochránce maršál Münnich s návrhem rád souhlasí a ostatní také nejsou proti. Myslí si, že splnit takový úkol bude i pro barona nemožné a z bitvy se již živý nevrátí. Trenck se ale vrátil. Vrátil se celý pokryt zaschlou krví nepřátel, „chechtal se jako sám ďábel“ a před generály pohodil do prachu hned čtyři useknuté turecké hlavy. Obdiv, hrůzu i strach tehdy zřejmě pocítili vojáci hledící na šklebícího se zakrváceného barona. Zachránil si život a získal ještě větší respekt. Je povýšen na majora a jeho spolubojovníci mu začínají říkat Pekelník nebo Ďábel. I během dalších válečných akcí pak baronova sláva dál roste. Známá je například příhoda, kdy Pekelníkovi na bitevním poli jeden Turek vrazil plnou silou do břicha dlouhé kopí, což měl být jistý baronův konec. Trenck si však kopí před zraky nepřítele sám z těla vytáhl, přelomil ho a než odjel nechat se ošetřit, vztekle jím hodil po zděšeném Turkovi. Z tohoto zranění se prý Pekelník velmi rychle zotavil a po smrtící ráně mu zbyla jen malá jizvička.
Baron byl proslulý svou mimořádnou fyzickou dispozicí. V pažích a v prstech na rukou měl až neskutečnou sílu. Dokázal prý jedním švihnutím šavle přeseknout volskou šíji, takže sekání bezpočtu hlav Turků pro něj nebylo problémem. Podle antropologických výzkumů měřil Trenck skoro 190 cm, měl atletickou pružnou postavu a mohutnou hruď. Byl vybaven širokými rameny a mimořádně vypracovaným svalstvem. Co z něj však dělalo skutečného démona na bitevním poli, byla jeho zběsilost v boji. Jakoby neznal strach, vrhal se s potěšením do nejkrvavějších soubojů a nikdy neustupoval. Byl srostlý se svou po krvi lačnící šavlí a ta byla dokonale pracující součástí jeho těla. Vypadalo to, že přišel zdravého rozumu a instinktu sebezáchovy zbavený do bitvy zemřít, ale vždy jeho rukou umírali jen ti druzí. Tak nezkrotný duch se pak jen těžko podřizoval vojenské kázni.
Za surové zbití velitele a za urážku jeho manželky je při svém působení v Rusku brzy znovu odsouzen k smrti. Trest je ale snad na maršálovu přímluvu vzápětí změněn ve vyhnanství na Sibiři a nakonec „jen“ na šest měsíců v kyjevském vězení. Trenckovi se ale pobyt v Kyjevě moc nelíbí. Musí pracovat na stavbách a špatně snáší kruté mrazy. Jak se sám ve svém životopise vyjádřil, byly to nejstrašnější dny jeho dosavadního života a zdá se, že i jeho silné a houževnaté tělo v ruském vězení zcela opustila veškerá energie. Měl být dokonce znovu popraven a již stál před popravčí četou, když v poslední chvíli dorazil kurýr s milostí. Snad znovu zafungovala smrt zahánějící koupel ve víně, kterou ho do života vybavila porodní bába, možná nad Trenckem znovu podržel ochranou ruku někdo z mocných. Baron je novým únikem před zubatou každopádně povzbuzen a motivován k dalším dobrodružstvím.
8. února 1740 byl František Trenck vyhoštěn z Ruska a tak se vrací do vlasti. Než ale východní bojiště definitivně opustil, koupil si zde otrokyni a pro vetší potěšení sebou odvezl i dvě čtrnáctileté dívky Rebeku a Marusju. Usazuje se na svém statku ve Slavonii a úspěšně hospodaří. Statkářská idylka však netrvá dlouho. Brzy je nucen vypořádat se s množstvím zbojníků decimujících celý kraj a žádajících i po baronovi pravidelné vyplácení výpalného. Jaká drzost! To si samozřejmě baron nemůže nechat líbit a vyčištění kraje se ujme po svém. Dá znovu s velkým potěšením dohromady novou soukromou polovojenskou jednotku, do které naverbuje zabijáky, zločince a muže, kteří již nemají co ztratit a začne vybíjet loupeživé tlupy. Celý kraj se vzápětí začne bát víc Trenckových lidí, než původních zbojníků. Baron nezná slitování, libuje si nejen v zabíjení, ale v i v mučení. Rád využívá narážení na kůl nebo pomalé ubití člověka k smrti. Civilní život prostě Pekelníkovi nevyhovuje. Není-li zrovna po ruce nějaká válka, tak jí rozpoutá. Trenck nakonec sice vyhladí zbojníky v celém kraji, sám však začne loupit a vraždit nevinné lidí. Na barona je v Oseku vydán zatykač a ten se proto raději stahuje ke kapucínům do Vídně. Zdá se, že František Trenck je v úzkých a jeho divoká krvavá hvězda pomalu hasne. Opak je však pravdou. Nejslavnější etapa jeho života má teprve přijít!
Roku 1740 usedá na rakousko-uherský trůn Marie Terezie a Trenck, jenž získal podporu vlivného vévody Karla Lotrinského, opouští kapucínský azyl. Situace v Evropě je napjatá. Znovu má přijít čas válek a válečníků a baron je bezesporu jedním z nejschopnějších. V jeho mysli ožívá dávný sen a on přichází za právě dosazenou panovnicí se svým návrhem na vytvoření vlastní oficiální elitní jednotky o síle jednoho tisíce dobrovolníků. A Marie Terezie s Trenckovým návrhem souhlasí! Snad mladou budoucí císařovnu k přijetí baronova návrhu přiměje potřeba jakékoliv loajální vojenské síly, je ale také možné, že Marii okouzlil charismatický důstojník s neuvěřitelnou pověstí. Říká se, že baron skutečně později byl milencem císařovny, jisté je ale jen to, že 27. února 1741 dostává konečně Trenck od válečného rady markýze di Quadagniho dekret na naverbování tisícovky pandurů. Teprve třicetiletý Pekelník se stává velitelem té nejbezohlednější a nejdrsnější „armády“ té doby, sebrané ze zločinců a odpadlíků, kteří si mají své resty odsloužit bojem za rakouský trůn. Mnozí z nich tehdy dostali jednoduše na výběr – buď vojenská služba, nebo šibenice. Trenckovi panduři získávají i vlastní uniformu, korunovanou rudými plášti s kapucou, díky kterým se jim začalo říkat „červení kapucíni“.
Baron dokázal svou malou „armádu“ znamenitě vycvičit a přenést na své muže něco z vlastního opovrhování smrtí. Byl svými vojáky obdivován a respektován. O tom jak toho dosáhl vypovídá příhoda, popisující kterak naložil se vzpourou, vyprovokovanou v jednom z jeho pandurských oddílů. Když jednou přijel na kontrolu této jednotky, všichni její vojáci prý v jednom okamžiku na Trencka vystřelili. Zemřel baronův sluha, padl jeho kůň, ale když se rozptýlil dým, vyděšení vzbouřenci hleděli v hrůze neschopni pohybu do očí stojícího nezraněného Pekelníka. Osobně prý Trenck utloukl k smrti iniciátora vzpoury, ale další okolnosti puče již nevyšetřoval. Nechal nastoupit celou svou armádu a každému třetímu vojákovi v řadě dal prostě useknout hlavu. Kázeň byla obnovena. Již nikdy podobné problémy ve svém sboru řešit nemusel.
Působení v Trenckově jednotce bylo něčím mezi vojenskou službou a organizovaným loupeživým rabováním. Pokud se naskytla příležitost, baronovi muži zabíjeli, znásilňovali a loupili. Cílem jejich nájezdů se v roce 1741 stalo Německo. Trenck v čele pandurů vyraboval a vyvraždil několik zámků a dokonce i klášterů, aniž by se s rakouskou korunou podělil o kořist. To se však přestalo líbit vrchnosti a tak se Pekelník rozhodl udobřit si ji mistrovskou vojenskou akcí. Vydal se dobýt zatím všem útokům odolávající zámek v bavorském Diesentheimu. V noci se schoval za jeho hradbami a ráno nechal z druhé strany na zámek pálit z děl. Obránci soustředění na dělostřeleckou palbu pak byli dokonale zaskočeni přepadením zezadu a zámek byl brzo dobyt. Při pátrání po kořisti v zámeckých sklepích však Trencka opustilo štěstí. Téměř do obličeje mu tady vybuchl soudek s prachem, který se jeho vojáci pokoušeli rozbít v domnění, že skrývá blýskavé zlaťáky. Baron byl vážně raněný, měl popálenou tvář, ale stihl ještě na místě napíchnout na kůl německého velitele za to, že ho neupozornil na hrozící nebezpečí. Trenck nechal jako obvykle všechny obyvatele zámku vybít, na živu nechal jen doktora, aby se mu postaral o jeho těžká poranění. Doléčila ho prý nakonec jakási kořenářka a jeho obličej díky četným jizvám získal ještě ďábelštější výraz.
Baron dál postupuje od jednoho válečného úspěchu k druhému, obvyklé intriky uvnitř armády ho sice na chvíli odstraňují z čela pandurů, brzo se však na své místo díky intervenci císařovny s velkými poctami znovu vrací. Místem jeho dalšího „řádění“ je Elsasko, kde si samozřejmě počíná se stejnou krutostí jako v Bavorsku. Trenck je na vrcholu slávy, cítí se jako ryba ve vodě a jeho panduři jsou neporazitelní. Roku 1744 ho ale znovu na bojišti opouští štěstěna. V bitvě u Kolína, kde se rakouská armáda 8. října střetla s Prusy ustupujícími z jižních Čech, mu dělová koule přerazila nohu a baronovi hrozí amputace. Zranění se zřejmě zkomplikovalo otravou krve a Trenck je nucen podstoupit zdlouhavé, ale úspěšné léčení. Během něj polehává ve špitálech v Čáslavi, Znojmě i Vídni, aby se však ještě kulhající a o berlích znovu nedočkavě vrátil na bojiště.
Jeho již pětitisícový pandurský sbor 30. listopadu 1745, v Trenckově poslední bitvě u vesnice Zárov (dnes Žďár) poblíž Trutnova, získává nepřátelskou pokladnu a dokonce i osobní stříbrný servis samotného pruského krále Fridricha II., v celkové hodnotě dvou miliónů zlatých. Jak k tomu přesně došlo, není dodnes úplně jasné. Baron se prý se svým oddílem dostal velmi blízko samotnému Fridrichovi. Spekulovalo se dokonce i o tom, že šlo o léčku Prusů, která měla za cíl odlákat pozornost pandurů a ovlivnit tak výsledek bitvy. Jisté je, že po bitvě proti Trenckovi vystoupila „domácí opozice“ razantněji než kdykoliv před tím. Třiadvacet císařských důstojníků před dvorem vypovídalo, že se plukovník František Trenck nechal od pruského krále koupit a pustil ho na svobodu, když ho předtím pandurský sbor zajal. Baron byl obžalován z velezrady a stanul před vojenskou vyšetřovací komisí. Zřejmě znovu samotná Marie Terezie zapříčinila, že byl Trenckovi vzhledem k obvinění udělen jen směšný trest – pokuta ve výši sto dvaceti tisíc zlatých. Baron ale místo aby byl vděčný, že z toho vyvázl tak lacino, odmítl pokutu zaplatit. To už bylo příliš. Trenck je okamžitě uvržen do vídeňského vězení a vypadá to, že tím definitivně Pekelníkova „ďábelská jízda“ končí.
Baron však znovu nedělá radost svým nepřátelům a z vězení, snad za pomoci své milenky baronky Lestockové prchá. Místem jeho azylu je tentokrát Holandsko. Ne však nadlouho. Pokuta je mu odpuštěna a v roce 1746 Pekelník František baron Trenck sebevědomě a s ďábelským šklebem na tváři, vítězně vjíždí do Vídně v čele sboru svých „červených kapucínů“.
